Před časem jsem vymýšlela, jak nejlépe popsat podenka..jeho duši, jeho povahu... Pokaždé, když na toto plemeno začnu myslet, vyloudí mi to takový ten typ úsměvu, kdy Vás vytočí potomek, vy ho musíte samozřejmě vychovávat, ale strašně rádi byste propukli ve smích, který vám cuká koutky a nenechá vás v klidu nadechnout. Inu, podenco je opravdu někdy oříšek. Pokud by si chtěl někdo myslet, že se jedná o krásného elegantního psa (on opravdu je, navzdory fotografiím, zejména těm mým, kde je z toho středně velká koza), který hrdě cupitá pár minut denně vedle svého pána na vodítku a zbytek dne si vybírá, zda spát na koženém nebo damaškovém gauči...tak to by se opravdu spletl. Podenco je balík energie, kterou neváhá použít proti svému panovi. Ale pozor..celé je to asi takhle. Podenco je anděl. Milejšího a tak oddaně milujícího společníka nenajdete. Bude vám vždy nablízku, bude milovat vás, vaše děti, přátele i nepřátele a nejradši bude, bude-li se moci vás vždy dotýkat nějakou částí těla. Jeho spací polohy vás budou nutit k opusinkování a o tom, co umí s ušima, budete schopni vyprávět celé hodiny. Anděl...
Každý pejkař-podenkář ale moc dobře ví, že co podenco, to malý ďábel našeptávač za uchem. Vy ho nevidíte, ale my ano..my dokážeme slyšet, jak tomu něžnému stvoření radí namazat si nejsmrdutější hnuj na záda, ukrást ovoce, obsloužit se granulema v poledne a z druhého konce pytle, jak mu říká, kudy se dostane ke koši a kudy dovnitř paničky nejoblíbenějšího polštářku....Ďáblík to s oblibou háže přímo na ty andělské tvářičky, ale na mě, pánové, si nepřijde...já moc dobře vím, že podenco má duši čistou jako lilium, průhlednou jako alabastr a vůbec srdce ze zlata...Podenco nekrade, neškábe, nežere hnusky...Ne a ne a ne :-D
No comments:
Post a Comment