Victor, Checa, Andresin

Vánoce jsou za námi...byly štastné a veselé...a my taky. Tři podenci dostali pod stromeček úplnou novinku jejich světa..dostali trvalý domov, vlastní smečku, péči, lásku a pozornost, kterou si pro všechny naše svěřence přejeme. Viki, Chekulko a Andy....Ať je Vám dobře v Praze, Karlových Varech i v Mostě. Dělejte nám jen dobrou reklamu a vymyšlíte-li nejaké ty bejkárny, dávkujte to doma po částech :D
Celé jejich příběhy jsou k přečtení na www.adopcechrtuforum.cz.

Křehké podenčí duše...

Před časem jsem vymýšlela, jak nejlépe popsat podenka..jeho duši, jeho povahu... Pokaždé, když na toto plemeno začnu myslet, vyloudí mi to takový ten typ úsměvu, kdy Vás vytočí potomek, vy ho musíte samozřejmě vychovávat, ale strašně rádi byste propukli ve smích, který vám cuká koutky a nenechá vás v klidu nadechnout. Inu, podenco je opravdu někdy oříšek. Pokud by si chtěl někdo myslet, že se jedná o krásného elegantního psa (on opravdu je, navzdory fotografiím, zejména těm mým, kde je z toho středně velká koza), který hrdě cupitá pár minut denně vedle svého pána na vodítku a zbytek dne si vybírá, zda spát na koženém nebo damaškovém gauči...tak to by se opravdu spletl. Podenco je balík energie, kterou neváhá použít proti svému panovi. Ale pozor..celé je to asi takhle. Podenco je anděl. Milejšího a tak oddaně milujícího společníka nenajdete. Bude vám vždy nablízku, bude milovat vás, vaše děti, přátele i nepřátele a nejradši bude, bude-li se moci vás vždy dotýkat nějakou částí těla. Jeho spací polohy vás budou nutit k opusinkování a o tom, co umí s ušima, budete schopni vyprávět celé hodiny. Anděl...
Každý pejkař-podenkář ale moc dobře ví, že co podenco, to malý ďábel našeptávač za uchem. Vy ho nevidíte, ale my ano..my dokážeme slyšet, jak tomu něžnému stvoření radí namazat si nejsmrdutější hnuj na záda, ukrást ovoce, obsloužit se granulema v poledne a z druhého konce pytle, jak mu říká, kudy se dostane ke koši a kudy dovnitř paničky nejoblíbenějšího polštářku....Ďáblík to s oblibou háže přímo na ty andělské tvářičky, ale na mě, pánové, si nepřijde...já moc dobře vím, že podenco má duši čistou jako lilium, průhlednou jako alabastr a vůbec srdce ze zlata...Podenco nekrade, neškábe, nežere hnusky...Ne a ne a ne :-D

Já taky...!!!

Nala je s námi více než měsíc. Od prvního setkání bylo jasné, že se fenky budou přinejmenším snášet. Tak jsme to vnímali my. Když přišla Nala přímo k nám domů, nastal problém, jak zkrotit její nesmírnou lásku vůči všem členům domácnosti. Tayru Nala samozřejmě milovala hned a ze všech nejvíc...ta se prokázala jako pravá dáma a dobrovolně se přesunula z gauče na pelíšek, který je...ne náhodou... umístěn částečně pod stolem. Odtud chuděra vycházela pouze za tvrdého Nalina spánku a jen velmi tiše. Venku naopak Tay ihned přebírala velení a fackovala a rovnala to obří stěně na každém druhém kroku. Do prvního týdne jsme ale u obou překonali fázi "Tady šéfuju já" a od té chvíle je jasné, že tady séfuje jen ten, který umí chodit po dvou (nepočítaje momenty psích krádeží v kuchyni). Jako by se ten zbyteček napětí úplně vytratil. Nala přijala Tayru za něco jako bohyni a hledí ji následovat v dobrém i ve zlém...Tayra spí a Nala okamžitě upadá do spánku..v jejím stěněcím pojetí se jedná o malé úmrtí...dokažeme ji i přenést z pokoje do pokoje, aniž by se vzbudila:D, když se Tay vrtí u pytle s granulema, Nala tančí hned vedle, zdrhá-li Tayra, má v patách Nalu, žere-li Tay něco (kočičinec je hitem číslo 1), Nala se přidá, i kdyby do sebe měla natlačit kus hlíny. V očím se jí přitom zračí pohled pětiletého dítětě s křikem: Já takyyyy a jáá sááám!!!!!
Po měsíci je jasné, že jsou to dvě naprosto stmelené poloviny jednoho psa. Nespí, aniž by se vzájemně nedotýkaly, dokažou se napít z jedné misky a podělit se o kosti, aniž by proběhlo jediné zavrčení. Tayra překonává sama sebe ve statečnosti a Nala okoukává naštěstí od Tay nejen lumpárny, ale také věci užitečné. Jsme moc rádi, že je obě máme.