Nala přijela v pátek..přijela v mém autě, za moje náklady a se mnou..což určitě od samého začátku znamenalo, že pes je můj...dneska této informaci už i věřím. Můj je špatné slovo, nechci-li vynechat zbytek naší rodiny...takže velká oprava, Nala je naše. Je to naše velká voda, která, když se rozhodne mazlit, člověk až přivírá oči a čeká na ten válec...Občas ta její láska trochu bolí, ale nemám si co stěžovat, nikdo jsme zatím nevyhledali lékařskou pomoc.
Tayra je z nového přírustku zatím celá zmatená. Uznala, že na běhání je fakt skvělá, jasně ji řekla, že pejsci se v noci nebudí s pískacím míčkem v hubě a začala jíst i když se u toho třeba pomalu pohybuje závěs u okna. (Kdyby totiž pokračovala ve svém přenášení granulí na gauč a následné konzumaci, část "konzumace" by rychle odpadla...) Na druhou stranu Nala je z kámošky evidentně naprosto nadšená a asi třikrát za hodinu ji vyzývá ke hře..Bohužel výzvy jsou prováděny pořádným bouchancem tlapou do Tayry čumáku, takže Tayra vetšinou radši odejde s výrazem, že jinak, "bych ji, paničko, musela rovnou zabít". Celkem ji chápeme a trochu podplácíme na jiných frontách její trpělivost...
Dle hesla: "Utahej a nebudeš okousán" podnikáme denně velké výpravy za únavou...daří se nám báječně, především v člověčí části smečky. I kdyby možná holky v noci stěhovaly barák, my budem mít ráno radost z toho, jaký byl klid (zaspaný:D)
Nedělní výlet na sever...aneb jak se tváří tříleté dítě pod vánočním stromečkem:D
No comments:
Post a Comment